Canicross Česko

Funím, sotva popadám dech, už fakt nemůžu! Před sebou vidím naplněnou vařící vanu s bublinkami, když v tom buch, rána jako z děla. Bohužel pejsci ani musher jí neslyšeli, a já zase ležím na zemi. Po několika metrech si zbytek týmu všimne, že za ním nikdo neskučí a poohlíží se, jestli žiju. Já se zabořenou hlavou ve sněhu ožívám, zvedám se a frčíme dál. Myšlenkami se mi honí ty „štosy“ papíru, co mamča podepsala, aby mě vůbec na trať pustili a ty neskutečné stovky hodin tréninku, tak to přeci nevzdám!

Po 150 kilometrech, 3 dnech, 2 noci strávenými ve stanu na sněhu, dojíždíme do vysněného cíle. Ve 13 letech se mi plní sen, zažil jsem nejkrásnější a nejtěžší chvíle s pejsky, přírodou a neskutečnými lidmi.

Tyto okamžiky se v mém 21-ti letém životě několikrát opakovaly. Ať už jsme se Snikáčem dobíhali s českou vlajkou do cíle nejtěžšího canicrossového etapového závodu ve francouzských vrcholích, nebo se vůbec poprvé postavili na startu s Lentilkou a jako „ten malý špunt“ doběhli druzí.

Mé mládí bezpochybu patřilo k těm nejlepším, i když si to spolužáci ze školy nepřipouštěli. Dnes a denně jsem trávil hodiny s těmi nejlepšími přáteli – čtyřnohými (jiné jsem pořádně ani neměl) a o víkendech běhal v blátě, usínal v „hospodách“ a mí strejdové mě učili takovým zvrhlostem, že bych toto nemohl ani po 22 hodině říkat, zkrátka takové běžné musherské dítě. Také, jak tomu tak bývá, jsme s dalšími takovými dětmi trávily čas, usínaly na stejném stole a když jsme odjížděly po víkendu domů, nemohli nás od sebe odtrhnout. Komu by se také chtělo zpátky?

Ano, byly jsme doslova vychováváni mushery, pejsky a to se stalo naší životní láskou. Jak čas plyne, my „děti“ jsme se staly puberťáky a naše přátelství, první lásky, jsou zachována dodnes. Avšak řady musherů se zmenšovaly, a v canicrossu to nebylo o moc lepší. Nepomohly tomu ani výkresy a dlouhé slohy, které jsme se jako žáci základní školy snažili protlačit svým spolužákům a učitelům.

Netrvalo dlouho a brány do světa canicrossu se otevřely veřejnosti. Dostali jsme nápad uspořádat historicky první trénink canicrossu. Jak to asi může dopadnout? Na jedničku, tedy spíše jednoho canicrossaře. I když tenkrát hrozně pršelo, bylo horko, tento trénink se stal prvím plzeňským mylníkem.

P1100930

První velký start přes 50 canicrossařl na Hill’s cup 2013

Píše se duben 2013 a v Plzni, Praze, Brně a Liberci rostou první canicrossové komunity. S létem nic nekončí, chodíme ochlazovat naše miláčky, běháme, užíváme si té synergie. S příchodem zimy jakoby se s canicrossem v Západočesku roztrhl pytel. Už nás nebylo 5, z čehož 3 jsme byli jenom já s mamčou a Barčou (mou přítelkyní), ale 2-3 desítky přátel, které spojuje canicross. Společně vyrážíme na závody, slavíme první Vánoce a prožíváme nespočetná množství zážitků.

Léta ubíhají, počty canicrossařů rostou, začínají se pořádat pouze canicrossové závody – seriály a Česko se stává jednou z canicrossových velmocí (nejenom díky svým výsledkům). V té době se na rok z canicrossové scény vytrácím.

I když jsem měl osobní krizi, přeci jenom po 14 letech canicrossu, dnes a denně jsem viděl na facebooku fotky, videa a hluboko ve mně to bilo. V této krizi vyrážím na canicrossové závody, které pořádají lidé, které jsem nikdy za 15 let v canicrossu nepotkal. Před během dostávám studenou sprchu, že musím stát x minut na startu a že nikoho nezajímá, že je léto a více jak 25°C ve stínu. Po doběhu běžím ještě se ségrou a ta paní, co na mě před závodem řvala, vybíhá za námi. Při setkání na trati nás nejsou schopní předběhnout a my nechápavě se ségrou utíkáme raději dál.

Zpátky do minulosti aneb mushing na přelomu nového tisíciletí

V ten den jsem poznal, co za ten rok se v canicrossu změnilo. Najednou to není canicross, ale spíše běh se psem. Se slzami v očích odjíždím a říkám si „kurňa, kde je ta jiskra životní lásky, kdy jsme jezdili na závody, bavili se jimi, byla skvělá parta, nikdo neřešil, jaké mám vybavení, co mám za pejska a každý věděl jak se chovat se svým miláčkem? Měl jsem pocit, že sem už nepatřím, kdyť ten sport se stal úplně něčím jiným.

Stará garda, mamča, přátelé a několik lidiček, kteří i přes mojí neaktivitu chtěli vědět jak běhat, pomoci do začátku a nestačili jim rady od člověka, který sotva uběhl první závody a začal radit že to a to je nejlepší, mi dodali sílu a společně s Tic Tacem jsme se nedavno do toho zase pustili. Díky staro – nové plzeňské canicrossové komunitě jsem si znovu uvědomil, že canicross je hlavně o té partě, zážitcích, synegrii pejska a člověka a o neskutečném kouzlu, které člověk pochopí až když vyběhne.

Nyní stojíme před prahem nového „Canicross Česko“, kdy po vzoru mého dítěte Rozběháme Česko chceme tyto hodnoty vybudovat.

Běhejme, bavme se a hlavně užívejme si tento úžasný sport ♥

Johny Alaskan alias Jan Bielik

Autor, foto Johny

Logo_footer   
     © 2015 Rozběháme Česko

Sledujte nás: