Michal (1)

Je středa večer. Jako každý jiný den ležím na gauči a koukám na televizi. Co dávají? Ani nevím. Prostě jí mám zapnutou a přitom jí ani nevnímám. Zazvoní mobil. Volá mi bratr, že prý je v místní nálevně, jestli nechci přijít. Vymluvím se, že nemůžu, protože mám zrovna rozdělanou práci, musím to dodělat… Zvednou se? Obléknout? Tahat auto z garáže, protože kdo by se trmácel 2 km pěšky? A zpátky zase po svých, protože nebudu schopen řídit? Ne. Nikam nejdu. Válím se dál… Bratr v telefonu pokračuje: „vsadil jsem se, že uběhnu půlmaraton“… Vyprsknu smíchy: „ty jsi magor… už nechlastej…“

Dobře. Musím mu ten nesmysl rozmluvit, než slíbí ještě nějaký větší nesmysl. To, co jsem nechtěl, se stává pravdou. Vstávám, oblékám se, auto z garáže, příjezd do restaurace… Přesně jak jsem čekal, pingl mi načepuje pivo, pokud mu odevzdám klíče od auta (ano, takhle to u nás funguje, pokud už nejste schopni řídit :D)… Nad ránem se v desetinohém skupenství blížíme klikatou cestou, avšak po zcela přímé asfaltce k domovu. O půlmaratonu nepadlo samozřejmě ani slovo :)

Zvoní mobil. Je páteční ráno, 6 hodin, a volá bratr: „jdeš se mnou běhat?“, s oslovením „blbe“ zavěšuji. Asi se fakt zbláznil. V tuhle nekřesťanskou hodinu? Běhat? Jo. Je blázen. Proč to dělá? Co z toho má? Tak… Pár známých běhá. Někteří fakt hodně. I 3 krát v týdnu. A jeden známý dokonce 5 krát, jeden den plavání nebo kolo a jeden den volno. Ale to je naprostý blázen. A teď brácha? Nechal se chytit? Proč? Nikdy. Běhání? Nikdy. Mě nedostanou. Úspěšně jsem se tomu vyhýbal i na základce. Ještě klika, že mám křivou páteř. Sice jsem chodil 13 let na gymnastiku, ale šplh, salto, výmik, dokonce jako jeden z chlapců jsem udělal i přemet na kladině, to vše je úplně něco jiného, než utíkat 5 koleček na hřišti jen proto, protože učitel chce mít patnáctistovku pod 6 minut. Proč jako?

A teď brácha. Po těch letech si vezme do hlavy půlmaraton. Kolik že to je? Google… Přes 21 kiláků? To jsem nedal ani na kole… Ne. To nejde. Vždyť to je 5 krát do hospody a zpátky? Dobře. Z hospody to nepočítám, to se jde dobře. Druhý den pro auto. To se nejde dobře, ale to se musí. A běžet to? 5krát?… Celý den na to myslím (semínko již bylo zaseto :D). Večer, tak jako vždy, se uvelebuji na gauči. V televizi… Á… Rocky… Dobrý program. A božský Sly ráno srkne 5 vajec, vybíhá do noční „filadelfie“… „Ani na to nemysli“ říkám si v hlavě. Reklama. Dobře. Aspoň bráchovi poradím. Google, jak začít běhat… Indiánský běh? Jako že kus běžim a kus jdu? Co to je za nesmysl? Aha, ono spousta nováčků přecení svoje síly a pak se na běh vykašlou. Dobře. 2+2 minuty. Týden. Pak si minutu běhu přidat. Co? To budu v kuse běhat až za měsíc a půl? Úsměvné. Ty běžci jsou fakt magoři :D

Převaluji se v posteli. Nemůžu spát. Že bych… Né, to né… Přece nepůjdu běhat. To nikdy. Když ale ten Rocky… Jo, je to k smíchu, ale… Proč ne? Kolik je? Pět? To mám dvě hodiny, než se žena vzbudí. Dobře, jen na cyklostezku vyzkoušet to.

Tři série 2+2 minuty, pak se otočím a zpátky. Otáčím se, dobíhám, přijíždím domů, sprcha, snídaně pro rodinu (za 12 let asi po druhý :D), pískám si. Žena se mě ptá, co se děje, že mám tak dobrou náladu. Ne ne, to se jí zdá. Tak jsem se dobře vyspal, no. Sice normálně takhle brzo nevstávám, nedělám snídani a ráno jsem spíš podrážděný, ale sem tam… občas… se mi ráno „povede“.

Další ráno už bezmyšlenkovitě vstávám, oblékám se a v 5:10 odjíždím od domu, vybíhám. Další snídaně, další super ráno. Ne ne… Dobře, no. Zase super den.

Další ráno… Počkat. Nejsem o kus dál? Musel jsem se splést. Nebyly to 4 série? Takhle daleko jsem nedoběhl. Otáčím se, běžím zpátky. Chce to nějakou appku. Pro jistotu. Nějaký endomondo, bo co to bylo, to má kamarádka na turistiku. Stahuju. Další den už běžím „pod kontrolou“…

Hurá, běhám dva měsíce a podle předpokladu můžu zkusit běh bez chůze. Hodně hodně pomalu. 15 minut tam, otočka a zpět. Ne ne. Čtyři kilometry? Endomondo kecá. Nemůžu přece uběhnou 4 kiláky. Dobře, měl jsem na to půl hodiny, ale i tak. 4 kilometry, to bych nechodil. Zítra jdu s bráchou do posilovny, tak mu to musím říct.

„Že prej běháš“ ptá se mě recepční v posilce, „jseš na něco přihlášenej?“

Michal

Se asi zbláznila. Na co bych se asi hlásil? „No myslel jsem na ústeckej půlmaraton“, vymyslel jsem si rychle. Ne, nejsem normální. Proč jsem to řekl? Takovou blbobst. Půlmaraton. Nikdy. No, možná nědy… za deset let… „nechceš zkusit Vary? Ty jsou nejhezčí“ řekla ona děvucha. „To by bylo fajn“ odpověděl jsem a tím jsme téma běhu opustili (pozn.: Tímto zdravím Verču Touškovou :)).

Doma google, půlka Vary, registrace, platba… Co to dělám? Tak je leden, Vary v květnu, spousta času. Je únor. Pořád je čas. Ráno vstávám tak třikrát v týdnu. Dvakrát. Dobře, dám si týden volno. Březen. Pořád dva měsíce času. V pondělí začnu. Duben. V pondělí… Začátek května. Pořád mám tři neděle čas… Teď jde do tuhého. Za poslední týden mám asi 6 km. Měl bych začít…

Je středa. V sobotu je den D. 21 kilometrů. První velká akce. Uběhnu to? Musím to zkusit. Jedu na stezku, rozběhnu se… 14 kilometrů. Nemůžu dýchat, nohy mě sotva drží. Padám do auta. Ne. To nedám. 21 je strašně moc.

V sobotu vyrážíme na výlet. Beru s sebou mamču a brášku, když mě do toho namočil. Přijíždíme do Varů. Potkávám kamaráda, toho co běhá 5x v týdnu, povídáme si. Říkám o mém pokusu ve středu a dozvídám se, jaká to byla chyba. Nu což, teď už s tim nic neudělám. „Hele, gazely“ ukazuje kamarád na nějaký černochy. Nevím, neznám, nereaguju :) „na kolik se cejtíš?“, ptá se mě. S odpovědí, že budu rád za patnáct, jsem neuspěl. „Myslím čas“, poučil mě. „o to mi nejde, budu hrozně šťastnej, když to uběhnu“.

Je to tady. Start. První start, prvního půlmaratonu, první kroky. Neskutečný. Brácha mává, mamča mává… Stovky lidí mávají. Ne… Tisíce lidí mávají. Neskutečný. Nehorázný. Naprosto skvělý. Nepopsatelný.

Asi 12. kilometr. Už nemůžu. Ne. Můžu, ale nechci. Stačí. Zážitek super. Je čas jet domů. Zpomaluji a dobíhá mě dívka s vlaječkou, na které je nápis 2:00. Začíná mě povzbuzovat: „copak? Chceš pomoc?“, ptá se mě. „Jo, vezmeš mě na záda?“. Zasmějeme se. „Tak se zařaď za mě, zabodni mi voči do půlek a já tě dotáhnu“. Tlemíme se na hlas a pár set metrů zase za námi. Dobře. Zabodnout oči můžu, ne? Zařadím se. Zjišťuji, že nejsem sám, ale ony půlky hypnotizuje již 9 párů očí :)

Cože? Osmnáctý? To někde zkrátili, ne? Dyť to není možný… „moje“ tahounka už byla fuč, ale ty lidi okolo. Fandili, křičeli, povzbuzovali… cedule s číslem 19. Krásnej pohled. Už tam budu. Už jdu asi 500 metrů chůzí, užívám si atmosféru. I když příšerně unavený, usmívám se a „plácám“ si s přihlížejícími okolo. Další cedule. Číslo 20. Pecka. Už to bude. Okolo běží chlapík. Podívá se na mě a povídá: „pojď, už jen kilák“… Co? Dyť… Aha… ne dvacet a kousek, ale dvacet jedna a kousek… Ne ne… Najednou… Nevim proč, ale rozebíhám se. Můj „první poslední kilometr“. „ty vole, kdyby mě teď viděl učitel ze základky“, prohodil někdo z běžců. A mě se najednou vybavila základka. Jak ukazuju učiteli, že fakt nemůžu běhat. Slyšel jsem bráchu, jak říká, že se vsadil o půlmaraton. Najednou jsem stál poprvý ráno na stezce… A pak mě ze zamyšlení probudil hlas z reprobeden, ohlašující CÍL… Ne ne… Cíl? Už? Ne! Proč?

Zbývá asi 300 metrů do cíle. Vidím mamču s bráchou, jak fandí. Přidávám. Běžím. Letím. Sprintuju, jako nikdy před tím. Probíhám cílem. Řvu jak malý dítě. Slzy mi tečou po tvářích. Můj první cíl. První medajle. První alobal na ramena. První… První… Všechno bylo první. Čas? Nezajímavý. Důležitý je cíl. Ne cesta. Ne čas. Ale cíl :)

Běžím za bráchou a mamčou. Běžím si pro věci. Běžím dát vyrýt čas na medajli. Běžím se převléknout. Běžím, běžím, běžím… Nasedáme do auta. Odjíždíme. „medajle“, vykřikl jsem. Zapomněl jsem jí na rytí. Vyskakuji z auta a běžím zpátky. Vyzvedávám medajli a běžím zpět do auta. Celou cestu povídám, až lezu všem na nervy. Jsem nabitý, jako… Jako… Chytit do ruky žárovku, tak se rozsvítí.

Přijíždíme domů. Medajli věnuju synovi, se ženou otvíráme lahev vína, vyprávím a vyprávím, až z toho chudák usne.

Já sedím na gauči, koukám na televizi. Co dávají? Ani nevím. Prostě ji mám zapnutou a přitom ji ani nevnímám… Aha… Tak tohle z toho mají… Máte… Máme…

A přesně tohle z toho můžeš mít i ty… Když budeš chtít… Protože… Určitě to řekl už někdo chytrej, ale… Jedinej, kdo ti v něčem může zabránit, jsi ty sám. Ať je to co chce. Od běhu, přes práci, po různý životní trable… Všechno řídíš ty sám :)

Tak se přestaň vymlouvat. Přestaň řikat věty typu „já bych chtěl“, „kdybych…“ a nemůžu“… Prostě ráno vstaň o hodinu dřív a BĚHEJ…

…POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…doufám :D

Autor, foto : Misak Barvínek
pozn. foto není z toho prvního půlmaratonu

Logo_footer   
     © 2015 Rozběháme Česko

Sledujte nás: