DSC_0586_uvodni

„Paráda!“ Už jen stříbro hvězd i jasný měsíc skoro v úplňku dává pocit dobrého běhu. K dokonalosti to dotahuje jinovatka pokrývající vše kolem. Holky už nedočkavě lítají kolem mě, samozřejmě za doprovodu vydatného štěkotu. „Tak co, jdeme na to?“ Místo odpovědi pocítím silný tah v pase…

Letíme nocí po stříbrné louce vstříc hlubokým lesům, kde nás obejme tma. Holky to dneska myslí skutečně vážně, snažím se co nejvíc podat jejich tempu, ledový vzduch dýchám z plných plic. Lesní cesta je přívětivá, sem tam nějaká zatáčka, kámen i kopeček, to vše prý, abychom se nenudili.

Po kopečku musí následovat i pěkný seběh, jak jinak. Zrovna tady do holek, jako když střelí. „To musí být srna, nebo tak něco. Hmm, brzdit to nebudu, dáme to pěkně zostra, když chtějí.“ Letíme z kopce, v kuželu světla z čelovky sotva stíhám vyhodnocovat cestu.

„SAKRA!“ Dřív, než vůbec dokážu tohle slovo vykřiknout, dopadnu ramenem a hlavou tvrdě na zem. Síla složená ze dvou psích je nekompromisní, rozhodla se pokračovat dál i s mou dolní (teď vlastně s horní) polovinou těla v pohybu, což vykouzlilo něco ve stylu gymnastické hvězdy, akorát bez použití rukou. Celý pád končí nárazem kostrče o zem. Chvíli tam tak ležím a sbírám odvahu se pohnout v očekávání návalu bolesti. Na konci ještě stále naplno napnuté šnůry stojí dvě bílé napružené čuby hledící do lesa. „Aspoň byste mě mohly přijít politovat, co?“ Nic.

Cítím akorát lehkou bolest v rameni a asi v krční páteři, vypadá to jinak dobře. Čelovka ležící opodál naštěstí svítí. „Tak dobrý, holky, můžeme pokračovat dál, ale teď už radši klídek“. Po chvilce „běhu“ získávám zpět jistotu a cítím opět radost z nočního běhu. „To je mazec! Taková tlama a nic, vůbec nic mi není, suprovka!“ Usmívám se, nemá to však dlouhého trvání. „Počkej, kámo a co bys jako dělal, kdyby to opravdu v pohodě nebylo?“ Řešit zranění sám uprostřed lesů, kde nikoho normálně nepotkávám, kdy do civilizace je to 2,5km a to ještě správným směrem, no představa nic moc.

Mobil čeká doma, nikdo neví, kde jsem, co dělám a klidně by to nikdo nemusel řešit ještě den, možná i déle. V propoceném lehkém oblečení, jen s klíči od domku a kapesníkem, co už něco zažil, by mě asi čekalo skutečné dobrodružství… Naštěstí dneska nečeká. „Stůj, jsme doma! Holky, super, dobrá práce! Šup, jdeme na véču!“

Bezpečí na prvním místě
Základ je samozřejmě nepadat, neztratit se, nepřetáhnout strunu (nebo nepřetrhnout?) atd. atd. Pokud se ale k něčemu z toho přiblížíme, nebo nedej bože přímo dotkneme, je důležité být na to připraven a umět z toho ven. Zkusím zde uvést pár doporučení, která podle mě není radno podceňovat:

Mobil: Vím, „všudypřítomný otrava“ a teď mi nemá dopřát klidu aspoň při běhání? Ruší, znervózňuje, kazí tempo a ještě k tomu stál „celej tátův plat.“ Pokud toužíte po klidu, co takhle oprášit mobila „dědečka.“ Na tísňové volání zavolá taky, případně koupí přednabité simkarty se z něho může stát dobrý i tichý parťák…

Info o trase: Něco ve stylu: „Tak mamčo, dneska vyrazím tam a tam, tak zatím zdar!“ (na to se většinou ozve: „a  jedl jsi něco? Počkej, co to máš na sobě?! Kde máš čepici? No, takhle nemůžeš jít, vždyť tam mrholí.“ )  Nemyslím tím, přenášet zodpovědnost za sebe na druhé, či zasévat semínko obav o Vás, ale spíš jen o předání nevinné informace. Mezi běžci i canicrossaři to stejně funguje nevědomky a automaticky. Pořád akorát všude řešíme, kdo, kdy, kam, s kým a proč poběží

Zvážit možnosti, nepřetáhnout strunu: Možná to někdo zná, přepadne nás pocit euforie, nadšení, kdy přestaneme vnímat prostor, čas. Letíme dál a dál a nechceme, aby to skončilo. K probuzení dojde ve chvíli, kdy člověk opravdu nemůže. Připočte-li se k tomu hlad, žízeň, zima a vzdálenost od cíle, už to zavání pěkným problémem. Bacha na to!

Teď nastal čas, kdy tréninkové plány mluví o budování základní vytrvalosti, o běhání objemů, tak ještě pár doporučeních, které se týkají dlouhých běhů:

Pití: Individuální záležitost, co se týká množství. Nechce to však podcenit, zvlášť teď v zimě. Pocit žízně je menší, ale potřeba vody úplně stejná!

Něco k zakousnutí: Aspoň Müsli tyčinka, pár kousků sušeného ovoce, čokoláda…Při delších bězích je důležité jíst dřív, než přijde hlad. Když přijde, už to nedoženete, nebo hodně špatně.

Botičky pro hafíka: NEZAPOMÍNAT, i parťákovi se může něco stát! Schválně, kolik už bylo i byť jen celodenních výletů do přírody bez botiček? Jak by řekla Romča: „To je ale špatně!“

Něco na sebe: Suché funkční tričko, jak přijde vhod při dlouhém seběhu do cíle. Ponožky, jdou použít i jako rukavice, pánové v elasťákách při krizi v mrazu, v nárazovém větru mohou náhradní ponožky použít i na jinou část těla (třeba zkusit ponožku natáhnout na ucho???

Lékárnička: Aspoň malinkatá. Pro běžce není špatný v ní mít nůžky na nehty, izotermickou fólii, náplast, elastický obvaz, mně se velice osvědčil tekutý obvaz (Novikov).

Čelovka, blikačky: Důležité, zvlášť teď, když tma nelení (i nezelení). Blikačky doporučuji takové ty mini cyklistické, co se dají pomocí gumičky připnout kamkoliv (i na obojek). Svítí geniálně, neváží vůbec nic. Takové dvě blikačky mít neustále v lékárničce… (tu přece bereme všude)

Vypadá to jako spousta věcí, ale stačí špetka testování a na stolku může ležet geniální, ultralehká výbavička připravená jít naplno do akce. Tak šup! Konec čtení, vezměte čtyřnohého parťáka a bezpečnostní výbavičku na pořádný dobrodrůžo!

Logo_footer   
     © 2015 Rozběháme Česko

Sledujte nás: