47440591_282651645934503_4781117384423374848_n

Každý den, když si otevřu sociální sítě, tak na mě vyskakují 3 typy běžců. První je “Jooo, uběhl jsem svoje první metry”. Druhý “Povedlo se to, konečně jsem si udělal osobák na 10 km!”. Třetí “To byl víkend! 2 ultramaratony během 48 hodin, nádherná příroda s převýšením 2500m.” Tato poslední sorta běžců mi vždy připadala jako naprostí blázni, avšak má to své kouzlo!

Na jaře 2018 běžela Markét v rámci Ještěd skyrace “dětskou” trailovou 12-ku. Samozřejmě bez Gíny, čtyřnohého parťáka, by do toho nešla a tak si to vyzkoušely mimo závod. Užily si to, bylo to náročné. Z některých úseků byla v rozpazích, zda-li do canicrossu patří. Proč to ale se psy o rok později, na jaře nezkusit offíko?

Nápad byl vyslyšen, avšak o závod dříve – na winter edici. Za svůj canicrossový život jsem zažil ledacco, a tak když zbýval poslední den registrací, šel jsem do toho!

Dětská trasa čeká – Den D

Ráno, 1.12. se probouzíme do ledové liberecké krajiny. Dělám inventuru věcí, co s sebou a usilovně přemýšlím o botách. Vítězí trailovky On Cloud Venture (na canicross je zakázáno mít hrotovky) a s sebou beru dobroty pro parťáka se šusťandou a rukavicemi. Kam to všechno narvat? Otázku mi vyřešil naprosto senzační, nový binder od Mask Gear, který mě mile překvapil, kolik se do něho vešlo a že jsem po celou dobu o něm nevěděl, doslova klíšťe! Napájím mého parťáka Perlu a vyrážíme směr Ještěd. 

DSC_0667

V naší bandě Rozběháme Česko nejsem naštěstí na tento závod sám. Kluci Honza Behenský a Bohouš Páslavský jsou ale velcí klucí, a dětskou variantu nechávají mně a běží celý Skyrace. Registračka, venčení, rozehřátí, minuty před startem…. Hlavou se mi honí věty “hlavně doběhněte celí”, ono přecijenom váhový rozdíl mezi mnou a Perlou je jen 35 kilo (2:1). 3…2…1…GO! A jdeme na to!

Hned po pár uběhnutých metrech se valí samojed na Perlu. Zrychlujeme a odbíháme pryč. První 2 km stále nahoru.  V druhém kopci potkáváme štrůdl běžící celý Skyrace. Při předbíhání upřímně obdivuji každého, který se sám na vlastní pěst // bez výtahu // do toho pouští! Chůzo-během kličkujeme a snažíme se vyhnout hůlkám a hrotům. Na vrcholku se za odměnu trochu proběhneme, nadechneme a vbíháme do prudkého kopce s kameny.

_SAS4381

Tady končí všechna sranda. Obrovké kameny s ledem, tepovka 190 a ten velký parťák přede mnou, který se po tom klouže a nechce jít dál. “Kašlu na všechno”, beru jí do náruče a zdoláváme doslova kámen po kameni. Kloužeme se spolu. 250m za 15 minut? Nový osobák na nejpomalejší pohyb! Nemluvím, snažím se z toho otřepat. Míříme dolů. V hlavě mi běží vzpomínky na letní Trophée de Montagne a říkám si, do čeho jsem se to zase pustil. Krásná krajina, kterou vidím rozmazaně, dokresluje “dětskou” 12km trasu. Po hodině a půl jsem v cíli. Vyčerpaní, ale šťastní, že jsme doma a jsme celí. O pár minut později přijíždí autem naše ambasadorka Danka s jejím leopardím parťákem, který má obroušené drápky z těch šutrů, až mu krvácely. Po zmátožení se vrháme do vytápěného stanu, najíst se a počkat na parťáky z týmu. Honza “Bageťák” dobíhá v parádním čase 3:05 a podle slov Bohouše “Vyhlášení výsledků nestihnu” jsme byli překvapeni, když tento velký muž s malou Bettinkou přiběhl v čase 3:07!! (osobák o necelou hodinu). Vyhlášení, rozloučení a frčíme domů. 

Byl to doslova masakr závod! Závod, který je výzvou pro běžce, daleko méně však pro canicrossaře (hlavně z bezpečnostních důvodů). Zde by bylo na místě popřemýšlet o kategorii “běh se psem” popř. “Skydograce”.

Autor: Johny Alaskan
Foto: Sam Straka, Miroslav Dušánek

Logo_footer   
     Since © 2015 Rozběháme Česko

Sledujte nás: