1 (c)

Je tady dlouho očekávaná sobota 9.4.2016… Proč dlouho očekávaná? Pro většinu z naší běžecké skupiny to bylo určité „poprvé“. Někteří běželi poprvé v životě závod, jiní zase poprvé na závodě určitou vzdálenost. Při registraci jsem si říkala, že má někdo smysl pro humor, dát akci název Křížová desítka, udělat trasu ve tvaru kříže… Kolem lesních hřbitovů. Příští rok bychom mohli na občerstvení vyžádat třeba rakvičky se šlehačkou Den předem se domlouvala hromadná přeprava, protože tam jeli opravdu téměř všichni aktivní běžci. Taky to dopadlo tím způsobem, že jsme málem obsadili celý autobus, když pominu důchodce jedoucí z ranního nákupu v Tescu. Když jsem stála na zastávce a venku pršelo, náladu jsem si zkazit nenechala. Právě naopak. Říkala jsem si, že nás to aspoň osvěží, až budeme posledních pár kilometrů ždímat maximum.

1 (d)

Po hromadném příjezdu na zastávku Lesní hřbitov, jsme našli zbytek naší skupinky a řádně se přivítali. První kroky směřovaly k registraci. Všichni jsme dostali úvodní tašku a rozprostřeli se do různých stánků. Bylo docela brzo a my měli cca 2 hodiny čas do startu, tak jsme si šli nechat změřit naše hodnoty do stánku laboratoře Medila. Asi jsem byla trošku nerovozní, což mi potvrdily až čísla u kolonky tlak. Jak před výbuchem. No, řekla jsem si, že to se musí srazit a tak jsme následovali do stánku na ranní kafíčko, zatímco mi i po 15 minutách pořád krvácel prst z odběru. Hodina utekla neskutečným způsobem. Přišel čas odhodit vrstvy a jít nastartovat organismus a protáhnout se. Kdo nebyl převlečený, tak se převlíkl a vyběhli jsme. Některým se moc nechtělo, a tak bylo rozcvičení docela rychle splněné. Ještě jsme ho doladili při stání fronty na Toitoiky, protože přece jen pořád pršelo, venku byla zima a nechtěli jsme vychladnout. Když bylo vše potřebné za náma, hlásili, že závodníci na 10 km se mají jít řadit, což byla většina od nás. Všem jsem popřála hodně štěstí a koukala, jak pěkně vybíhají. Chvilku na to jsme se řadili my, pětkaři. Těch už bylo podstatně míň. 4 minuty do startu. Samozřejmě bych to nebyla já, aby se něco nestalo. Moje MP3 zradila a zamrzla. Zavtipkovala jsem si, že budu po cestě zpívat, díky čemu všichni utečou, a já vyhraju. Ale nějak to nešlo. Proběhl start a já vyběhla docela pěkným tempem. Poprvé v životě běžím 5 km v závodě. Prvně se mi honilo hlavou: Jak si rozvrhnu čas, jak mám dýchat a jak držím to tělo, strašně mi lítají ruce… Pak jsem si vzpomněla na kamaráda (Martina Hrazdila), který mi řekl, ať se kochám přírodou.

1 (b)A tak jsem se začala kochat a předbíhat některé slečny. Běželo se mi skvěle. Ani jsem nemrkla a přede mnou byla cedule 2 km. Jen to tempo udržet. Ale kopeček byl delší, než jsem čekala, tak trošku kleslo. Pokračovala jsem dál a na trase potkávala naše závodníky z 10 km. Chvilku jsem běžela za naší Káťou, ale ta brzy odbočila na opačnou stranu a já si musela najít jiného tahouna. Minula jsem ceduli 3 km. Tak bych zase mohla přidat. Pořád jsem se předbíhala asi se třemi slečnami, ale nějak jsem si to špatně rozvrhla. Na čtvrtém kilometru přišla trošku krize. Hrábla jsem do kopýtek a doběhla (v pro mě krásném čase) za 26:01. Asi nikdy jsem pětikilometrovou trasu nedala pod 30 minut. Přede mnou doběhl jeden z našich novějších členů, Tomáš, který tvrdil, jak to ani nedoběhne. Doplnila jsem tekutiny a viděla přibíhat naše skvělé holky Verču a Karin, které nám na Valentýnském běhu skvěle fandily. Byla jsem na ně hrozně pyšná, protože taky doběhly v čase pod 30 minut a pořád se usmívaly. Následovalo obrovské upřímné obejmutí a občas ukápla i slza. Sdělili jsme si spolu zážitky z tratě a já pak utekla vyhlížet ty zdatnější z naší skupinky. Když jsem tak stála na kraji cesty, fandila jsem i ostatním závodníkům. Někteří to opravdu potřebovali, pár z nich mě pobavilo komentáři na moje: „Pojď, dělej, to zmákneš, už jen kousek!“. Postupně přibíhali všichni od nás. Pár nejmenovaných (však oni ví) zase vypadalo jak na procházce a ne po deseti kilometrech běhu v tempu. Vyhlížela jsem naše holky. První dobíhala Áďa, která se před cílem i učesala a chvilku po ní Káťa. Tu jsme na jejím prvním závodě vyhecovali tak moc, že doběhla do cíle a omdlela. No, i to se stává. Ale hned se zvedla, otřepala a začala se radovat, že doběhla pod hodinku. I když jsem nejmenovala všechny z naší skupiny „Rozběháme Hradec Králové a okolí“ (protože nás tam bylo asi 20), tak všem gratuluji za skvělé výsledky!!! Tady ale zábava ještě neskončila. Pár účastníků odjelo domů, ale my závislí na MHD jsme měli něco kolem 50 minut do odjezdu. Dali jsme si vítězný svařák, hýřili radostí a energií a bavili se na nejrůznější témata. Celý autobus byl zase náš. Nejspíš jsme byli trošku hluční, protože když jsem vystoupila, paní s dcerou přede mnou komentovala, že „ta skupina musela být úplně na mol“. Tak jsem se jen usmála a řekla: „Ne ne, to jsou jen pozávdoní endorfiny. Taky to zkuste“ a spokojeně se vydala domů. Večer nás čekala společná oslava třetího měsíce od vzniku naší party. Stále přibývají noví členi a já jsem za to jenom ráda. Když někdo přijde mezi nás, tak je překvapený, že se navzájem podporujeme i mimo běh a bavíme se mezi sebou, jako bychom se znali už několik let. Děkuju, že vás všechny mám a že jste se nebáli mezi nás přijít! Jste nejlepší

Za Hradeckou skupinu, velitelka Bára

1 (e)

Logo_footer   
     © 2015 Rozběháme Česko

Sledujte nás: