Ledová jízda
Začínám být nervózní. Ještě naposledy obejdu naše spřežení, pomazlím se s pejsky, utáhnu čelovku, a pak už si jen plácnu se svým musherem a nazuji běžky. Když se rozhlédnu po sjezdovce, všude vidím jen spřežení, některá i o deseti psech. Psi natahují postroje, nervózně přešlapují, štěkají, a čekají na jediné – povel ke startu od svých musherů, aby se konečně mohli vydat na cestu po zasněžených vrcholcích Krkonoš…

1

Hromadný start až 8 spřežení najednou – kolem povzbuzující koridor diváků

Ledová jízda, tak se tento závod jmenuje, je vyjímečná tím, že tým tvoří musher (jezdec se psím spřežením) a běžkař, který je přivázán za saně. Říká se, že je spousta závodů, ale Ledovka je jen jedna. A je to pravda! Je to jediný závod svého druhu v Evropě, ne-li na světě. Tři dny, tři etapy dlouhé kolem 50 km s neskutečným převýšením téměř 2000m a dvě noci pod stanem. Každý tým si veze v saních stan, karimatky, spacáky, ale i veškeré jídlo, oblečení, náhradní postroje a šňůry pro psy, prostě vše, co bude po tři dny v divočině bez civilizace potřebovat. Takové plně naložené saně váží až 100 kg.

Já na startu této výzvy stojím poprvé v životě a podle toho se i cítím. Ale na problémy a obavy nemám čas myslet, protože už stoupáme po hromadném startu do sjezdovky. Těsně před startem slyším něco jako – bacha teď to cukne, takže jsem připravená a start ustojím, místo toho padám asi až po 300 metrech. Když nás předjedou ostatní spřežení, žačínáme sami stoupat nahoru tmou, kamsi do kopců. Až teďka si uvědomuji, jak moc mi je krásně. Pejskové už chytli své obvyklé tempo, vědí, že si musí šetřit síly, a plynule táhnou saně. Já za saněmi lehce pobrusluji, taťka na saních nad čímsi přemýšlí a všude kolem mě naprosté ticho, jen tma, lesy, sníh a kdesi v dálce záře z osvětlených sjezdovek. Až si skoro říkám, co na tom všichni vidí tak náročného, vždyť je to paráda!

2

Na bivaku – až 230 pejsků, zachumlaných v dečkách a na seně

O dalších 20 km dál si to ale rychle myslet přestávám, protože funím do dlouhého kopce a rozhodně to nevypadá, že by se měl chýlit ke konci. Ani nevím jak, ale najednou, po dalších asi 25 km, vjíždíme po světle čelovek do cíle a máme za sebou první noční etapu. Je asi púl jedenácté večer a rychlejší týmy už mají postavené stany a nakrmené psy. I my nečekáme a do všeho se pouštíme, i když mnohem milejší by mi v tu chvíli byla moje vyhřátá peřina a postel. Než stihneme všechno oběhat, postavit, nakrmit a připravit, už je skoro půlnoc. Ale můj den nekončí. Jdu si sednout k ohni a poslouchám zážitky ostatních, mnohem zkušenějších musherů, někteří z nich jsou opravdové legendy.

Druhý den startujeme odpoledne a čeká nás velmi náročná a o něco delší etapa než první den. Plně naloženi opět stoupáme, klesáme, stoupáme a zase klesáme. Počasí se oproti večeru o něco zhoršilo a padá cosi mezi sněhem a kapkami vody. Ale to zatím neřeším, protože se mi zase jako včera jede parádně. Jenže není to jen nějaký závod, je to Ledovka… Když v druhé polovině etapy stoupáme do hodně táhlého kopce, počasí se začíná zhoršovat. Pejskové jsou neklidní, vítr se zvedá a vane mi ostrý sníh do očí, takže toho moc nevidím. Aby toho nebylo málo, tak nám dochází cokoliv k pití, což na pohodě v tuhle chvíli také nepřidává.

3

Tereza Hanušová se svými parťáky

Ostrý sníh začíná pejskům rozedírat tlapky a stále častěji si polehávají a ulevují si od zápřahu. Přes všechny problémy pokračujeme pomalu dál. Asi 10 km před cílem si však Emilka s Vilíkem lehnou, a vypadá to, že už je nic nedonutí pokračovat v cestě. Kombinace větru, deště a mrazu způsobila, že na mně doslova zmrzla bunda, a při každém odpichu se mi odlamují kousky ledu z rukou. Neujedeme více než 20 metrů v kuse bez vymotávání a přemlouvání pejsků. Podívám se na výraz táty a je mi jasné, že v tu chvíli oba myslíme na to samé. Možná na to prostě nemáme. Upřímně, v tu chvíli jsem hledala místo, kde by mohl přistát vrtulník a zachránil nás. Opravdu to chci zabalit a na všechno se vykašlat. Ani nevím jak, ale najednou se však spřežení opět dává do pohybu a my lámeme poslední kilometry. Na bivak dojíždím (docházím, plazím se) z posledních sil, a jsem opravdu ráda za pomoc, která mě tam už čeká.

Večer, opět u ohně, mi zvednou náladu steaky a vitaminová bomba v podobě pomerančů a ananasu, se kterým se celou dobu táhneme. ( Pokud můj musher splní slib a za rok hodlá brát melouny, tak vyhlašuji konkurz na nového parťáka )

V noci toho moc nenaspím, protože vytrvale prší, kape nám do stanu a mně je zima. Bohužel přšet nepřestává ani ráno, a tak je poslední etapa pro nás běžkaře zrušená a braná pouze jako dojezdová pro spřežení. Autem sjedeme na parkoviště a čekáme na svá spřežení, valící se skoro nekontrolovatelně z vytátého kopce dolů. Ještě vyhlášení výsledků, obídek a hurá domů.

4

Jindra Zelenka dojíždí po propršeném nočním bivaku do cíle

Druhý den sedím ve škole, jsem jak omámená a myslím na závod. Měli pravdu. Není to závod, je to Ledovka. Hrábla jsem si skoro na dno. Budu to dospávat a dojídat aspoň týden. Tvrdá realita se mě snaží pohltit, já však pořád myslím na jedno. Na ticho, psí kamarády, kteří by pro mě udělali cokoliv, hory, přírodu a lidi, mezi kterými mi je krásně, a mezi kterými jsem spokojená a sama sebou. A víte co? Dám cokoliv za to, abych za rok mohla být součástí něčeho tak úžasného jako je Ledovka znovu.

Napsala: Tereza Hanušová
Foto: www.ledovajizda.cz

Logo_footer   
     © 2015 Rozběháme Česko

Sledujte nás: