Ledové peklo

 

Lákají vás extrémní výzvy? Rádi zkoušíte posouvat své limity a testovat, co ještě dokážete v běhání vydržet? Letošní ročník extrémního zimního závodu Lipno Ice Maraton vám právě toto mohl přinést. A nejen to. Náročné zimní podmínky, led, teploty pod bodem mrazu, nekonečné bílé pláně Lipenské přehrady a precizní práce pořadatelského týmu připravily možnost sáhnout si hodně hluboko. Druhý ročník tohoto maratonu byl pro všechny, jen ne bábovky.

S myšlenkou absolvovat tento extrémní zimní závod jsem si pohrával již vloni, kdy se konal oficiálně první ročník, ale jet sám z Kralup až na Lipno a pak zpět se mi už tolik nechtělo. Letos to bylo jiné. Zimní kilometry se mnou poctivě naběhává moje čtyřnohá parťačka Sheila, a tak bylo jasné, že jestli se zúčastním, pak nepojedu sám a sám ani nepoběžím.

A tak jsme v sobotu 11. února do Černé v Pošumaví dorazili krátce po deváté ráno. Všudypřítomní protahovači končetin a pobíhači v černých elasťácích mne pouze utvrzovaly v tom, že jsme přijeli na správné místo – tedy na startoviště závodu.

Po rychlém vyzvednutí startovního čísla a čipu nás čekalo bezpečnostní seznámení s podmínkami a případnými problémy, které by mohly nastat. Důraz na bezpečnost a zdraví všech zúčastněných byla priorita pořadatelů, kteří zohlednili snad všechny možné negativní faktory a možné tragické scénáře. Celý závod byl tedy pod dohledem nejen pořadatelského týmu, ale i hasičů a členů záchranářské služby.

Ledové peklo (2)

Poslední úpravy výstroje, do startu zbývá pár minut a Sheila- můj čtyřnohý pomocník stále nechce vypít vývar na zavodnění. Místo toho vzrušeně poskakuje kolem auta, kde se převlíkám a kňučením se dožaduje urychlení mé předmaratonské procedury. Kdyby věděla, co ji čeká, nejspíš by asi tolik nejásala. Konečně se soukám ze své provizorní převlékárny a spolu se svým parťákem se po pár cvicích na zahřátí řadíme u startovní čáry spolu s dalšími dobrou náladou a úsměvy překypujícími běžci.

Tři, dva, jedna a je odstartováno. Jako klasicky mne čtyřnohé torpédo plné sil táhne do předních pozic, kde se také od prvních metrů usazuji. Počasí v teplotách pohybujících se lehce pod nulou se běží dobře. Jedinou starostí je terén, který sice na většině míst neklouže tolik, jak by se mohlo zdát, ale nepravidelná struktura zmrzlého ledu pokrytého nafoukaným sněhem běžce nutí dávat si pozor na každý další krok. To, jak jsem postupem času zjistil, dost vyčerpává. Proto tolik času na kochání se scenériemi krásných zátok Lipenské přehrady není, protože člověk vážně musí dávat pozor na to, kam a jak šlape.

Míjím první občerstovačku na desátém kilometru, pejsek začíná cestou ujídat sníh a hodinky právě odbíjejí průměrný čas 4:20 na kilometr. Sakra, musím zpomalit, ať doběhneme celí i zpátky. Další desítku jsme tedy zvolnili a připojili jsme se k Jirkovi a

Martinovi, kteří v honbě za cílem mě a kakající Sheilu doběhli.

Možná vás zajímá, jak byla cesta značená a jak probíhala kontrola stavu a počtu běžců. Celý závod- jak půlmaraton, tak maraton byl značen do ledu zapíchnutými holemi cca 500 metrů od sebe vzdálenými, podle kterých měli účastníci běžet. Každou chvíli si naše číslo zapsal někdo z pořadatelů, čímž bylo ověřeno, že jsme mezi živými a zdravými.

Ledové peklo (3)

Otočka kousek od přehrady a nyní už jen zpátky do cíle. Půlka za námi, nožky jdou krásně a hnědý slintající motor s vyplazeným jazykem také ještě vypadá čerstvě. Na druhé občerstvovací stanici rychle teplý nápoj, vodu psovi a beží se vstříc zamrzlé pláni před námi.

Čím déle běžíme, tím více docházejí slova a konverzace a humor, kterým jsme na dvacátém kilometru oplývali jako Bolek ve své manéži, je najednou ten tam. Jenže naše manéž vypadá teď úplně jinak. Jirka odpadá a mě a Martinovi se na konci Frymburka začíná odkrývat proslulá lipenská ledová pláň. Je to neuvěřitelně nádherná a zároveň děsivá podívaná. Bílá mlha, zeď, nekonečno, vítr, bičující mé promrzlé tváře, studený nos, pravidelný dech a absolutní koncentrace nadošlap. Křupavá sněhová krusta pod nohami jakoby hrála tu stejnou písničku již přes tři hodiny. Lehké obrysy tmavých linií břehů v dáli nám připomínají, že neběžíme do nikam, ale že směr máme dobrý. Počkat, míjíme znova tu první občerstovačku? Tak to už jen dvanáct do cíle! Jenže těch dvanáct nejtěžších.

Koncentruji zbytky sil, zatínám zuby a snažím se nemyslet na cíl, na teplý čaj a na to, až si sednu. Systematicky pokládám nohu před nohu, koukám pod sebe. Kyčle a kotníky od rytmických a pravidelných nárazů dost bolí a Sheila netáhne, protože toho začíná take mít dost. Sakra jak bych teď uvítal její energii ze startu. Škoda, že tu nejsou žádné kočičky. To bychom byli v cíli hned. Kočičky nejsou, ani nic jiného není. Je jen sníh, led, zima a nikde nikdo. Počkat- směrová tyčka osamoceně se tyčící z ledu ukazuje 2km

do cíle, takže přepínám z apatického módu a začínám si užívat posledních pár kroků tohoto nevšedního zážitku.

Do cíle dorážíme jako jediný vodítkem spřažený pár v čase 3 hodiny 22 minut. Ve své kategorii freestyle jsme obsadili krásné 4. místo za běžkami a kolem. Mezi běžci jsme pak doběhli pátí. Rychle se převlíkám, doplňujeme tekutiny a po vyhášení vítězů opouštímě kemp Jestřábí. Odbočuji na hlavní silnici směr Praha a ve zpětném zrcátku vídím, jaka Sheila spokojeně ulehá v kufru auta. Ztuhlé prsty a zarudlé lícní kosti mají cestou domů dost času rozmrznout a já mám dost času si znovu v hlavě přehrát tento jedinečný závod.

Článek napsaný pro www.sport.cz

Autor : Martin Pagáč
Foto : Martina Barnetová

 

Logo_footer   
     © 2015 Rozběháme Česko

Sledujte nás: