4

Samotné slovo motivace je definováno jako vnitřní nebo vnější faktor vedoucí k energetizaci organismu. Motivace usměrňuje naše chování pro dosažení určitého cíle. Vyjadřuje souhrn radosti, zvídavost, pozitivních pocitů, které podporují jedince, aby něco konal.

Často se mě přátelé a známí ptají, proč běhám, co z toho mám, jak mě může bavit dlouhé hodiny trávit v konstantním tempu kdesi za Kralupama. Nechápou to. Běh mají spojený s nekomfortní námahou zesláblých končetin, které bez pravidelné fyzické zátěže pomalu chřadnou a obalují se tukem. Často v něm vidí jen štvaní se za časy, čísly a hodnotami. Je pravda, že právě to je častá motivace skupiny tzv. facebookových běžců. Tyto lidi poznáte jednoduše. Priorita pro ně není ani tak běh samotný, jako spíš dobře vypadat-mít sladěné oblečení s obuví a v cíli po tří kilometrovém funění se „cítit úžasně“. Aktivitu samozřejmě pečlivě zaznamenat na mobilní aplikaci, pustit do světa s očekáváním srdíček, lajků a „parád“. I to je motivace některých a koneckonců proč ne. Pořád i tito fešáci dávají na frak všem, kteří leží doma na gauči.

Vlastně na počátku byl u mne tak, jako u většiny lidí také facebook. Po první uběhnuté desítce jsem postoval „cítí se výjimečně“ a lajky a komenty skákaly jeden za druhým. Ego určitě ze začátku sehrálo nemalou roli.

Jenže jak člověk běhal dál a dál, tak začal zjišťovat, že i plíce kuřáka dokáží získat rytmus a pravidelně dýchat a běh si užívat. A nejen ty. Nohy začaly chtít běžet dál a déle a hlava také. A tak když jsem dosáhl neuvěřitelných 120 uběhnutých kilometrů za měsíc, měl jsem ze sebe doopravdy skvělý pocit. Cítil jsem se jako když Ironman poprvé oblékl svoji zbroj. Mísila se ve mně jistá hrdost ze silné vůle a spokojenost ze své chuti a vytrvalosti. Chtěl jsem to nandat všem a všechny předběhnout. Pořád jsem měl lehkou nadváhu, ale chtíč po dalších a větších metách byl tím větší, čím více se tenčila podrážka mých tréninkových objemovek.

1

Přišel první půlmaraton v čase kolem dvou hodin. Vybavuji si, jak kamarád v té době zaběhl Miřejovický půlmaraton za hodinu 45 minut a pro mne to bylo nepochopitelné tempo. Trénoval jsem více a častěji. V okolí svého bydliště jsem objevoval nové cesty a neproběhané stezky, které jsem neznal. Ty mne připravily na první maraton (Pražský Maraton 2016) a připravují i nadále k dalším běhům. Líbilo se mi, že jsem viděl a cítil ten progres. Každý měsíc jsem mohl běžet dále a s menším úsilím. Doba regenerace po jednotlivých bězích se v závislosti na upraveném jídelníčku neuvěřitelně zkrátila a já mohl začít s tréninkovými plány a pravidelnými tréninky.

Motivaci mám stále a stále ji posouvám. Mění se v závislosti na stavu vědomí a nálad. Někdy mi stačí si jen tak nasadit sluchátka a po tmě vyběhnout podél Vltavy na cyklostezku, kde nejsem nikým rušen. Jsem tam jen já a moje hlava. Pravidelný dech a rytmy hudby mě přivedou do stavu polotranzu, kdy se nořím stále hlouběji do svých myšlenek. Jsem jak ve své bublině- nikým nerušen-jen sám se sebou. Někdy mne zase motivuje číslo měsíčního naběhaného objemu, kterého chci dosáhnout, nebo to, že jsem už dva dny nebyl v běžeckém. Jeden den potřebuju ven, protože mám moc energie a nejlíp se mi usíná, když mám uběhaný nožky, pak zase protože mne vytáhne kamarád na pokec při příjemném běžeckém tempu.

Jindy se mi nechce. Sakra se mi nechce- vždyť venku prší, nohy mě po posledním tréninku pořád bolí a tu patnáctku bych přece mohl běžet i zítra. Jenže pak si vzpomenu na pocity, které během běhu, a zejména po něm, cítím a už mám na sobě legínky a tričko. Nevím, jak to máte vy, ale vždy se u mě dostaví jakýsi druh beast-módu hned, jak na sebe vezmu běžecké věci a zavážu si tkaničky od bot.

Po zahřátí organizmu se zanedlouho u mne dostaví stav vděčnosti. Mívám jej docela pravidelně a právě tento stav je pro mne snad tou největší motivací. Uvědomuji si to privilegium, tu výjimečnost, které se mi dostalo. Mám tu možnost jít si zaběhat. Dnes lidé často jisté věci a faktory přehlíží, nebo je berou jako samozřejmost a spokojí se jen s možností volby a už tu volbu neudělají. Často je totiž až za hranicí jejich komfortní zóny. Jenomže právě za tou hranicí začíná skutečný život.

2

Jsem vděčný za to, že můžu běhat, že můžu udělat další krok a další a další a další. Že mi srdce v pravidelném rytmu bije a plíce vhánějí do mého krevního řečiště kvanta kyslíku, jenž okysličuje ten geniálně seskládaný svalový aparát, držený pohromadě pevnými, ale pružnými vazy. Jsem zkrátka vděčný za své tělo a jeho zdraví. To totiž není samozřejmost a člověk musí o svůj chrám pečovat, protože jiný už nikdy nedostane. Proto běhej, dokud můžeš, protože přijde den, kdy budeš chtít, ale nebudeš moct.

Z toho důvodu jsme se společně s René Kujanem rozhodli, že bychom rádi pomohli těm, kteří tolik štěstí nemají a běhat nemohou. Tento víkend podnikneme pro mne zatím největší běžeckou šílenost a výzvu zároveň. Podél Labe/Vltavy poběžíme z Drážďan do Prahy. V pátek vyběhneme a v neděli snad celí živí a zdraví dorazíme po 209 kilometrech ke kyvadlu na Letnou v Praze. Každý z nás přispěje 5kč za každý kilometr. Pro mne je motivace nejen to, že přispívám já, ale hlavně to, jít příkladem ostatním, protože svět člověk nezmění svým názorem, ale může jej změnit svým příkladem. Rádi bychom pomohli Sportovnímu klubu vozíčkářů Praha a přispěli vybranými penězi z transparentní sbírky na jejich aktivity a potřeby. Čím více lidí o této sbírce bude vědět, tím více se může vybrat a podpořit tak tyto sportovce. To je právě teď moje největší motivace. Podpořit ty, kterým ten den, kdy běhat chtěli a zjistili, že nemohou, již nastal…

Sdílím událost, tak sdílejte a pojďte s námi podporovat…

Autor, foto : Martin Pagáč

Logo_footer   
     © 2015 Rozběháme Česko

Sledujte nás: