Příběh paní Renaty nás zaujal natolik, že jsme se rozhodli jí pomoci a uspořádat první charitativní běh Třemošnou, na který vás tímto zveme 4. listopadu v 16 hodin od TJ Sokol Třemošná, více info na https://www.facebook.com/events/214463449091941/ . Pojďte si přečíst článek o paní Renatě, které nejenom že pomůžeme finančně, ale i podpoříme v jejím životě! Díky všem, kterým není život ostatních cizí.
29.prosinec, den kdy se mi naprosto změnil celý život. MENINGOKOK mi změnil život!
Jmenuji se Renata a je mi 28 let. Tahle nemoc mne zastihla uprostřed velkého pracovního vytížení, byla jsem opravdu hodně unavená, moje tělo oslabené a já si myslela, že jsem dostala prostě chřipku. Bylo mi špatně od žaludku, měla jsem teplotu a ráno jsem se probudila a necítila nohy. Byl to MENINGOKOK.
Vzal mi skoro rok života, který jsem strávila po nemocnicích. Nejprve ani lékaři nedovedli říct, zda to vše přežiji..... první dny jsem nevěděla o světě, pro moji rodinu a přátele to bylo těžké, to vše znám jen z vyprávění. Při životě mne držely přístroje, zastupovaly orgány, které nefungovaly. Po probuzení jsem nehnula prstem, myslela jsem si, že jsem po autonehodě, že nemám nohy jsem zatím vůbec netušila, jen sny vždy před probuzením mi už něco napovídaly. Bylo to pro mne nepochopitelné, nechtěla jsem se s tím smířit, myslela jsem si, že vše končí.....Lékaři u mne byli ve dne v noci, sestřičky se staraly a snažily se ve všem mi vyjít vstříc.
Zkusila jsem myslet na lepší věci, lékaři mi pomáhali, sestřičky se o mne staraly, paní uklízečka mi promlouvala do duše, mamina tu byla každý den. Moje lékařka Ina mi také moc pomáhala. Celá rodina za mnou jezdila, kamarádi přijeli jakmile to bylo možné a hlavně na mne doma čekala moje Dasty, moje psí kamarádka. Stále jsem si říkala: " Musím... musím... musím"
Konečně jsem se dočkala, mohla jsem jít domů, ale nebylo kam. Rodiče bydlí v podkroví a s vozíkem po tolika schodech to nešlo, navíc musím dojíždět třikrát v týdnu na dialýzu, protože moje ledviny nefungují. Jediné řešení bylo, že bydlím prozatím u kamaráda Filipa, který se celou dobu staral o Dasty. Najít pro sebe bydlení nechávám na pozdější čas, teď se učím hlavně chodit a být doma samostatná. Ještě mne čekají rehabilitace, ráda bych zase sama řídila auto, abych si mohla zajet k lékařům, na protetiku, na dialyzu, nakoupit....
Strašně moc bych si přála jednou zase chodit na procházky s Dasty, mám moc ráda procházky po louce, v lese, ale k tomu bych potřebovala speciální protézy na které sama finančně nedosáhnu.
Ale ještě předtím bych si ráda obstarala vozík, který je pro mne také moc důležitý, protože vydržet celý den na protézách není jednoduché, tak zatím mám jen vypůjčený.
A proto se milí dárci obracím na vás o pomoc, mám kolem sebe opravdu mnoho psychické podpory od rodiny i přátel, pomohou mi jak mohou i finančně s drobnostmi – ale větší věci jsou finančně opravdu hodně náročné a tak budu ráda, když se najdou lidé, kteří mi pomohou.
Děkuji Renča