Limit neexistuje, vše je jen v hlavě

S během jsem začala v 19 letech. Tenkrát jsem nedokázala uběhnout ani 1 km v kuse. Po vyběhnutí malého kopečku, jsem se hned zadýchala, nohy ztuhly a já raději přešla do chůze s pocitem, jako kdybych vážila 300 kg, haha. A tak se vlastně BĚH stal mou výzvou. Prvně jsem běhávala pouze víkendy, a to pár kilometrů (4-5 km/den). Po nějakém čase jsem si běh oblíbila natolik, že jsem začala běhat každý den. Dříve jsem se ,,bála “ deště či sněžení, a raději zůstala doma, ale časem jsem si uvědomila, že pokud chci vyběhnout, - a vyběhnu - už nebudu myslet na to, zda zmoknu či ne. Každým dnem jsem se chtěla zlepšovat, tedy zaběhnout více kilometrů. Asi jako pro každého pro mne bylo nejtěžší, uběhnout 10 km, po zdolání této hranici, to už šlo rychleji.

Od malička jsem byla spíše introvert, vždy jsem se bála udělat něco jinak nebo vůbec promluvit nahlas, ale díky běhu jsem si začala víc věřit. Po každém běhu jsem byla silnější, sebevědomější a hlavně se nebála dělat věci, které jsem chtěla. Bohužel na světě existují i lidé, kteří jsou nespokojení sami se sebou a hledají chyby na druhých. Díky každodennímu běhu dlouhých tratí jsem docela rychle zhubla. Nikdy jsem nebyla silná, ale od malička jsem tančila, a tak jsem měla trochu jinou postavu, více vypracovanou, možná i více ženskou, jak by řekl můj bratr, haha. Bohužel díky této změně začali lidé říkat, že jsem nemocná, že mám rakovinu, anorexii a další hrozné věci. Lidé totiž neviděli to, že každé ráno běhám dlouhé vzdálenosti. Dříve jsem neměla sociální sítě, a tak jsem nic nemohla sdílet. Bylo to pro mne velmi těžké období. S během jsem nikdy přestat nechtěla, ale od lidí jsem se začala stranit. A jak se říká: ,,na každém šprochu pravdy je trochu”, sama jsem na sobě vypozorovala, že jsem opravdu viditelně zhubla a je vlastně docela možné, že jsem jako nemocná skutečně vypadala. Uvědomila jsem si, že pokud chci stálé běhat takové vzdálenosti, musím něco změnit. Jsem velmi aktivní člověk, takže jen ranní běh mi nestačí. Během dne hodně chodím a jako osobní trenérka trénuji se svými klienti, zároveň s nimi řeším jídelníčky nebo se je snažím povzbudit, když se zrovna necítí nejsilnější, takže vydám velké množství energie každý den a jsem stále v pohybu. Začala jsem proto více jíst a také posilovat. Nikdy jsem necvičila s činkami či posilovacími stroji, spíše jsem se zaměřila na střed těla neboli core trénink, který mi velmi pomohl i v technice běhu.  

Po prvním zdolání českého rekordu a zapsání se do knihy Českých rekordů, mne teprve začali lidé brát vážně a dokonce někteří i díky tomu začali běhat. Byla jsem z toho velmi nadšená, protože to byl, je a stále bude mým cílem - motivovat lidi k pohybu! 

Byla to pro mne velká čest, jsem amatérský běžec a když si vzpomenu, jak moc jsem běh neměla ráda, je to vtipné.

Ovšem jsem také typ člověka, který miluje výzvy a chce se stále zlepšovat. Další rok jsem naběhala o skoro 1000 km více, a nynější rok jsem naběhala ještě víc.

Nebudu lhát, ,,covidové” období mi také pomohlo k takovému množství naběhaných kilometrů. Měla jsem více času, který jsem chtěla využít. Chtěla jsem si dokázat, že limit neexistuje a vše je jen v mé mysli, tedy pokud budu myslet pozitivně a věřit si, přenese se to i do výsledků. A tak se i stalo. Bez bolestí, s čistou hlavou a pozitivním myšlením pro mne nyní není problém běhat 30 km a více.

Běh mi změnil doslova život, díky němu vidím svět pozitivně a především se každý den cítím spokojeně a věřím si. I přes mé brzké vstávání mám dost energie na celý den. Z běhu jsem poznala mnoho zajímavých míst, které jsem dříve neznala a ze mne, z té introvertky se stal člověk, který dokáže říct svůj názor a motivovat lidi. Jsem velmi vděčná za to, když mi lidé píší na sociálních sítí, jak je motivuji, a že například díky mne vstali i o hodinu dříve, jen aby si stihli jít zaběhat. Je skvělý pocit vědět, že jdete svou cílovou cestou a váš sen se pomalu stává skutečností.