Po odvysílání pořadu Studio medicína o Anetině boji s rakovinou a systémem zdravotnictví zároveň mi běhal mráz po zádech. Viděla jsem drobnou ženu s neuvěřitelnou dávkou síly. Zaujalo mne, jakým způsobem se Aneta postavila diagnóze. Cítím vnitřní napětí, když slyším, jak reaguje její okolí a naopak, jak se k léčbě postavily státní instituce.
Aneto, mohla byste, prosím ve stručnosti popsat Váš příběh?
Pokusím se být stručná. Loni v listopadu mi ve čtvrtém měsíci těhotenství lékaři diagnostikovali rakovinu prsu v pokročilém stádiu. Miminka jsem se nehodlala vzdát a hned jsem podstoupila léčbu chemoterapií. Přišla jsem o dlouhé vlasy, později v těhotenství i o celé prso, ale porodila jsem krásnou zdravou holčičku. Po porodu mi lékaři sdělili, že mám na játrech mnohočetné metastázy a že už se nemohu vyléčit. Cílem další léčby se tak stalo prodloužení života a zlepšení jeho kvality. Nyní docházím každé tři týdny na biologickou léčbu. Ačkoliv má lékařka žádala VZP o úhradu léku, který mi prokazatelně může můj život prodloužit až o 16 měsíců, pojišťovna jej odmítla hradit, a tak si lék s pomocí nadací a sponzorů hradím sama. Nejedná se o žádné drobné, ale desítky tisíc korun za jednu dávku daného léku. Paradoxně ani tak nebojuji s rakovinou, ale se špatně nastaveným systémem zdravotnictví, který mne dovedl až ke správní žalobě proti zdravotní pojišťovně.
Je možné na téhle situaci vidět něco pozitivního?
Určitě ano. Může to znít bláznivě, ale někdy vede ne-moc k zamyšlení a stává se cestou k uvědomění si, jakým způsobem člověk přežíval a jak by mohl skutečně žít. Mně rakovina otevřela oči a udělala ze mne jiného člověka. Teď už neřeším nesmyslné a povrchní věci a raduji se z maličkostí jako je třeba úsměv mé dcery nebo krásné počasí. Dříve jsem znala jen práci, stres, spěch, “rychlé stravování“, přemýšlení nad tím, co si o mě kdo myslí, co mám na hlavě, na sobě… A víte co? Ono je to vlastně jedno. Důležité je mít rád sám sebe, znát svou hodnotu a z ničeho si nedělat hlavu. Jedině tak může být člověk opravdu šťastný. A když je člověk šťastný, tak má i v mé situaci chuť a sílu pomáhat ostatním, kteří tu sílu nemají.
Nelíbí se mi slovo NEMOCNÝ - jak známo evokuje slovní spojení “nemá moc, nemá sílu” - jaké lepší slovo byste pro tuhle situaci použila?
V tomhle s Vámi naprosto souhlasím. Ne-moc osobně chápu spíše jako bezmoc. Situaci, kdy už člověk psychicky nemůže dál a neví kudy kam, a to se začne projevovat fyzicky i na jeho těle. Podle mne je ale vždy cesta zpátky – není ale jednoduchá a je i velmi finančně nákladná, a ne každý si ji tak může dovolit. Já se navzdory diagnóze a prognózám cítím nyní mocně a hlavně zdravě. Nikdy jsem nebyla šťastnější. Měla jsem štěstí v neštěstí, že se našli “andělé“, kteří mi s financováním léčby pomáhají. Uvědomuji si, že bez nich by to nešlo a vím, že je spousta nejen onkologických pacientů, kteří takové štěstí nemají a léčbu či různé terapie si nemohou dovolit. Proto bych jim ráda nějak pomohla.
Jak vnímáte pomoc od druhých, resp. co byste vzkázala každému, kdo zvažuje, zda si obout tenisky a vyběhnout nebo se projít s námi?
Těší mne, že můj příběh může pomoci lidem otevřít oči a přimět je zamyslet se, co je skutečně důležité. Nikdy nevíme, co nám život přinese a v jaké situaci se ocitneme. Mě by nikdy nenapadlo, že ve 25 letech onemocním rakovinou prsu, obzvlášť v těhotenství.
Pokud máme sílu a možnost pomáhat, s chutí do toho. Ten pocit z toho, že přispějeme na dobrou věc a dáme tak někomu naději a sílu do života v těžké životní situaci, je k nezaplacení. Navíc procházkou nebo během uděláme také něco pro sebe.
Potkáme se v sobotu na startu?
Určitě potkáme. Třemošenský charitativní běh si s rodinou nenechám ujít.
A nenechte si ho ujít i vy ! Již 4.11. více informací na http://rozbehamecesko.cz/event/charitativni-beh-tremosnou-4-11/