Třeboňsko nalákalo ohromující počet běžců. Trať slibovala v podstatě skororovinu, asfaltové cyklostezky a zajímavé prostředí třeboňské přírody. My, zvyklí na Runczech městské závody, jsme s otevřenou náručí přivítali možnost vyběhnout si do přírody.
Co se týče počtu účastníků, můžou se pořadatelé prvního ročníku třeboňského maratonu hrdě plácat po ramenou. Maratonskou trať dokončilo 574 běžců, poloviční distanci jich zvládlo 734. Opravdu úctyhodný počet, o kterém se sní kdejakému pořadateli.
Nenapadá mě, co by se dalo vytknout z organizačního hlediska… Zázemí ve škole, šatny, wc, výdej startovních čísel bez front, vše odsýpalo jako po másle. Stejně tak v prostoru na náměstí nechyběly stánky s běžeckým vybavením či občerstvením.
Jako první odstartovali v 11:00 maratonci a 15 minut za nimi vyběhli běžci na poloviční trať. Trasa byla prvních cca 10,5km stejná pro všechny účastníky. V tomto okamžiku maraton pokračoval rovně a půlmaraton udělal obrátku a běželo se po stejné trase zpět. Toto se zřejmě ukázalo jako první zásadní problém trati. Mě, vzhledem k mé rychlosti (respektive pomalosti), nehrozilo, že bych někoho dobíhala, předbíhala nebo v protisměru v davu míjela...ale dle ohlasů a úplně obyčejných propočtů docházelo k tomu, že nejrychlejší půlmaratonci dobíhali po startu pomalejší maratonce, po otočce museli bojovat v protisměru proti svým kolegům, kteří se ještě nedostali na otočku a naopak nejrychlejší maratonci předbíhali několik posledních kilometrů nejpomalejší půlmaratonce...a tak se to tak nějak všechno hezky propletlo až do cíle.
trasy zavládlo tedy poněkud zklamání. Třeboňsko nabízí spoustu krásných cest
a tras a většina běžců, která sem jela i z velké dálky, by očekávala, že bude možnost se kochat přírodou a pověstnými rybníky. Slibované asfaltové cesty taky nebyly nohám běžců dopřány ve velké míře.
Po většinu trasy to byl hlavně boj s vlastní hlavou. Spousta běžců se snažila navazovat kontakt a občas alespoň chvilinku s někým prohodit pár slov a nějak se zabavit a rozptýlit, protože to ticho přírody a jednotvárnost trasy byly přecejen poněkud ubíjející. Každých cca 5km běžci uvítali občerstvovačku, kde mohli načerpat nejen občerstvení, ale hlavně také energii a povzbuzení od dobrovolníků.
Suma sumárum půlmaraton: 10,5km tam a zpátky po kamenitých a panelových cestách, kde koukáte pořád pod nohy, abyste nešlápli do díry v panelech nebo si na šutrech nezvrkli nohu a kochat se můžete lesem, lesem a nebo lesem – nic víc, nic míň. Očekávaná změna od městských běhů přišla mnohým běžcům vhod, přesto se k nim rádi vrátí pro jejich atmosféru, kterou jim dodávají diváci a kulisy městských památek.
Za Rozběháme Česko přijeli do Třeboně skupinky až z Teplic, Břeclavi, Plzně, Bíliny, Prahy, ale také z nedaleké Soběslavi. Někteří z nás si zaběhli osobáčky, někteří byli rádi, že se dostali do cíle pro pěknou dřevěnou medaili a závod si užili podle svých přestav.
Autorka článku: Marcela Procházková za Rozběháme Soběslav