Začalo to těšením se na něco úplně jiného. Začátkem letních prázdnin jsem se odvážně přihlásila na běžecké soustředění s Rozběháme Česko, které vedli Johny s Markétou. Koncem srpna jsem sbalila bágly a vyrazila do "brány Šumavy" vstříc novým zážitkům. Hned po příjezdu proběhnutí 10km s čelovkama, to byla ta největší pohoda. Pak už následovaly tři dny plné běhání, kruháčů, posilování, tréninků na rychlost, ale také srandy.
Hned na začátku pobytu jsme se rozlosovali do týmů po čtyřech. Nikoho jsem tam neznala a tak jsem si podle prvních dojmů vyhlídla dva týpky, kteří mi byli nejvíc sympatičtí a vzívala jsem všechny nahoře, abychom byli spolu v týmu. No a... jasně, že se mi to splnilo. Společně s Honzou, Michalem a Julií, která nás takhle pěkně vylosovala, jsme vytvořili ten nejlepší tým. Celé tři dny jsme drželi při sobě, pomáhali si, podporovali se. Na základě hesla "Někdo má v nohách, někdo v hlavě" jsme se skvěle doplňovali a s jasnou převahou jsme vyhráli v soutěži týmů, která trvala celé soustředění. Jako výhru jsme od našeho Johnyho dostali poukaz na startovné pro 10 lidí na štafetový závod Run Praha - Plzeň, jehož je Rozběháme Česko partnerem.
To, že nejlepší akce jsou ty neplánované, už dávno víme. V případě závodu, o kterém vám dnes budu povídat, to platilo dvojnásob.
Super, radost velká! Mysleli jsme si, že z těch šestnácti lidí, kteří byli na soustředění lehko poskládáme tým. Opět se ale potvrdilo, že jsme měli prostě nejlepší tým. Závodu jsme se nakonec zúčastnili z celého soustředění jen my čtyři. Honza už měl registraci v jiném týmu a tak bylo na mě, Mikovi a Julii, abysme za týden sehnali dalších 7 lidí do naší běžecké party. Nikdo nepochyboval o tom, že se to povede.
A tak si naše partička oblekla dresy Rozběháme Česko a 16.9.2017 se postavila na start svého ve většině případů prvního štafetového závodu v životě.
Nikdo jsme s organizací a průběhem takového závodu neměl zkušenosti, nicméně o to zodpovědněji jsme to brali. Co se týče pohlaví, síly jsme měli rovnoměrně rozdělené - 5 na 5.
Přesně v 8:01 naši štafetu odstartovala Jana.
Já měla na starosti logistiku - které auto s jakými lidmi, kdy a kam pojede, do každého auta připravené propozice, vytisknuté trasy jednotlivých úseků, online tabulka s předpokládanými a pak i průběžně skutečnými časy, po doběhnutí každého člena jsem hlásila časový náskok oproti plánu, telefonáty mezi posádkami aut, podpora každého při jeho doběhu úseku....byl to docela šrumec ?
Chvilku na odpočinek si naše posádka auta dala jen po ránu na snídani u Mekáče a pak už to fičelo celý den - počkat na předávce na dobíhajícího, sednout do auta a ject na další předávku, počkat, povzbudit, občerstvit, sednout do auta a zase dál. Vůbec to nebyla taková nuda jak to může vypadat, srandy bylo pořád dost.
Když jsme se v polovině trasy (přesně tady na té fotce) dozvěděli od jiného týmu, že jsou k dispozici online výsledky a podle nich jsme momentálně třetí v naší kategorii, jakoby nám píchli něco do žil. Ač jsme se nahlas navzájem přesvědčovali, že nám přece nejde o umístění, každý se už v duchu viděl s medailí na krku a byl odhodlán pro tým pokořit všechny svoje osobáky a v cíli padnout vyčerpáním.
Ani já jsem se nikdy předtím takového štafetového běhu nezúčastnila a tak jsem zažívala úplně nové pocity. Ta zodpovědnost za celý tým - ta vám dává tolik sil a odhodlání, co jste ani netušili, že v sobě máte. Nebojujete jenom sami za sebe, ale za dalších devět lidí, kterým to prostě nechcete posrat ?.
Můj byl osmý úsek trasy. Měřil 8,4km a převýšení nemělo být tak hrozné jako na jiných úsecích, nicméně jsem si taky nějaký ten kopeček dala. Jana přede mnou sice nějaký čas nahnala, ale pořád jsme soupeřili s dalšími týmy "o bednu". Když jsem na Janu na předávce čekala, nervózní jsem byla tak moc, že jsem si zapomněla zapnout hodinky. GPS signál našliy až skoro po třech kilometrech. Což jsem ale v tu chvíli nevěděla kolik mám uběhnuto a tudíž ani kolik mi zbývá do cíle, jen jsem to odhadovala. A ono odhadovat, jestli běžíte rychlostí 5:30 nebo 6:00 a jestli máte za sebou 2 nebo 3 kilometry, je sakra rozdíl. Tak jsem to dřela co to šlo a poslední asi kilometr jsem asi už i nahlas nadávala. Hodinky mi naměřili 5,7km s tempem 5:36. Předpokládám, že předchozích 2,7km bylo ve stejném, ne-li lepším tempu.
Posledních asi 200 metrů před mým cílem na mě čekala Jana, aby mě do něj dotáhla. Druhá posádka auta zřejmě nečekala, že to uběhnu tak rychle a ač slibovali, že se mnou finiš doběhnou, autem přijeli asi 5 minut po mém doběhnutí. Určitě je potěšilo moje přivítání "Vy šmejdi"!" ?
Po mě vyběhla už jenom Julie a cílový úsek, který byl nejdelší (přes 13km) si vzal do parády Mike. Kus před cílem jsme se k němu všichni připojili, abysme společně proběhli cílovou bránou v čase 8:16:44. Tak nějak už jsme tušili, že to bude čas vítězný...
Čekání na vyhlášení vítězů bylo dlouhé, čekalo se na další týmy, které dobíhaly později. Ale nám to nevadilo. Dali jsme si pivo, na které jsme se všichni celý den těšili a konečně si mohli všichni společně pokecat.
Dočkali jsme se a s ohromnou radostí jsme si nechali na krk pověsit medaile za 1. místo v kategorii (z patnácti) a celkově 5. místo ze všech 43 týmů.
A takto to celé probíhalo!
Týme, díky!
Byly to úžasné zážitky a těším se na další ročník, kde se budeme snažit obhájit vítězství, protože jak říká Mike... "Jedeme bomby!" ? ?
Autorka: Marcela Procházková - ambasadorka Rozběháme Česko pro město Soběslav! PříBĚHžiotem
Více o závodu Run Praha Plzeň na jehož 2. ročník se už teď moc těšíme, se dozvíte na www.runprahaplzen.cz nebo na Facebooku